Skutečnost, že někdo dokáže připodobnit Mythic Quest ke skvělému seriálu Silicon Valley jen proto, že oba pojednávají o vývojářích softwaru, a v tomto případě her, je zřejmě tou nejhorší křivdou pro Silicon Valley, jakou si jen mohlo zasloužit.
Apple TV+ obvykle přichází se seriály, které mají jednu výchozí myšlenku, kolem které se později točí mnoho různých a ne nutně souvisejících věcí a menších příběhů. Ten postup mi obvykle nepřijde jako funkční, obzvlášť u seriálů jako je For All Mankind, který s původní zápletkou vystačil jen asi v první epizodě. Podobně je na tom Mythic Quest: Raven’s Banquet, který má pojednávat o herní firmě, která se chystá vydat, respektive právě vydává novou herní expanzi pro své MMORPG zvané Mythic Quest.
Poté co přídavek v první epizodě vydá, se v seriálu už neděje nic přímo souvisejícího s podtitulem Raven’s Banquet, který tím pádem zřejmě podtitulem vůbec není. Zřejmě jen doplňuje název čistě kvůli tomu, že zní cool…
Pokud jde o filmařské, scénáristické a jiné kvality, seriál jich má jen pramálo. Až na postavu dvorního spisovatele jménem C.W. Longbottom, kterému všichni říkají jen C.W., jsou všechny postavy nejen otravné, ale zároveň natolik vzdálené realitě herní společnosti, že jim nelze uvěřit jedinou repliku.
Herní společnost je v seriálu zjednodušená na rozhádané vedení, již zmíněného spisovatele, hlavní programátorku, dvě beta testerky a několik drobných nebo epizodních rolí.
Většina charakterů je napsána tak, aby generovala tunu sobě typického humoru, což je jeden z největších problémů seriálu. Ten typické humor nejen že není vtipný v případě žádné z postav, ale zároveň je zřetelně repetetivní a navíc se ho postavy drží až po úplný konec série. Dokonce lze vypozorovat, že čím vtipnější měla určitá postava být, tím je v praxi otravnější a vtipná není vůbec. A šéf firmy, domnělý tahoun seriálu i humoru, je tím nejnudnějším vůbec.
Nic z toho, co kterákoliv z postav v rámci firmy dělá, nelze brát jako vhled do fungování herní nebo jakékoliv jiné velké firmy. Osobní agenda zaměstnanců je nadřazena veškerým plánům firmy, nastaveným pravidlům, jejich kompetencím apod. Hlavní programátorka by si například nikdy nemohla dovolit něco potichu přidat do hry, obzvlášť jde-li o funkci tak rozsáhlou jako v případě první epizody. Stejně tak šéf monetizace nemůže nastavit ceny in-game předmětů na nula dolarů, postarat se o to, aby to nikdo nemohl přenastvit zpět, a vypnout si telefon, protože je uražený… Respektive může, ale musí počítat s tím, že stráví mnoho následujících let ve vězeňské cele.
Krom toho je v seriálu i mnoho nepochopitelných zjednodušení a záměrných překroucení reality podle toho největšího klišé, které jen šlo pro ten který případ najít. Beta testerky jsou dvě holky, které celý den sedí v kutlochu, jí pizzu a náramně se baví hraním hry. Šéfka komunitních vztahů je z důvodu toho, že se nikdo nerad zabývá stížnostmi hráčů, odstrčená do podzemního podlaží, ze kterého nevychází, ba dokonce ani nemůže, protože nemá dostatečná oprávnění pro použití výtahu.
To všechno může na papíře znít jako humor, ale v seriálu to tak nevyznívá. Dokonce se to nezdá být ani záměrná snaha o humor, při nejlepším se tomu náhodou někdo zasměje a ostatní nebudou řešit, jak nesmyslné to vše je. Jenže to se v praxi neděje a spousta kritiků a lidí, kteří mají do fungování herních společností byť minimální vhled, to řeší a nad seriálem zlomila hůl.
Na milost seriál nelze vzít ani proto, že se jako jeden z mála titulů snaží masovým divákům ukázat, že hry nevznikají z ničeho, ale že je jejich vznik náročný a má komplexní pozadí. Bohužel obrázek, který si nehráč ze seriálu udělá, je nejen značně zjednodušený ale i zcela pokroucený, a s tím všechna dobrá snaha padá.
Fakt, že se na vzniku seriálu podílel Ubisoft, velká herní firma, který jej dokonce sám inicioval, mi nedává absolutně žádný smysl vzhledem k extrémně nerealistickému výsledku.
A Dark Quiet Death
Jediným dobrým na celém seriálu tak bohužel zůstává úžasná pátá epizoda s názvem A Dark Quiet Death, která se jmenuje po hře vyvíjené mladým párem, jehož život v rámci herní firmy je včetně všeho dobrého i zlého během této epizody převyprávěn.
V tomto díle vystupují jiné postavy i jiní herci než ve zbytku seriálu, je natočená jiným způsobem a proto nejen že funguje ale dokonce se povedla natolik, že se ji nebojím označit za dokonalou.
Zpracováním mi připomněla některé díly Black Mirror, například San Junipero nebo ještě lépe samostatný Bandersnatch, ale pouze z toho důvodu, že se odehrává v devadesátých létech a má s některými díly Black Mirror audiovizuální podobu. Žádné dystopické vize v ní samozřejmě nečekejte.
Závěr
Seriál vám doporučit nemohu, ale jeho pátou epizodu rozhodně ano. Díky bohu ji lze zhlédnou samostatně a její veškeré napojení na zbytek seriálu je zanedbatelné, nebo se odehraje v titulkové scéně a nebo až po této epizodě. Podíváte-li se výhradně na tento ucelený příběh dvou ambiciózních herních vývojářů, kterým se přihodí velmi nepříjemná věc – úspěch jejich firmy – uděláte to nejlepší, co se seriálem Mythic Quest jen lze, pokud si vážíte svého času.
Komentáře