Po skvělých Andělech a démonech, kteří mě oproti Šifře mistra Leonarda, silně vtáhli do děje a nesmírně bavili, jsem s kamarádem vyrazil do kina na Inferno. A kdybych ho měl shrnout jednou krátkou větou, určitě bych volil „Co to proboha bylo?“. Zklamání se začalo dostavovat záhy a společně s ním přicházely otázky a momenty naprostého nechápání, jak mi může to, co se právě na plátně děje, někdo vůbec předložit a vydávat to za velkolepý film.
Pojďme se o tom pobavit:
Hádanku ukrytou v projektovaném vyobrazení Dantova Inferna mohlo vyřešit malé italské dítě, vůbec nebyl potřeba Robert Langdon, jak se mě snažili několikrát přesvědčit. Nemusím být historik, a jít na blábol přes přeházené kruhy na obraze. Na blábol jdu logicky a po minutě přemýšlení začnu o blábolu uvažovat jako o přesmyčce. Logicky.
Proč si mám myslet, že je policejní dron s kamerou brutální predátorský vrtulník, který mě pronásleduje a chce mi udělat něco hrozného, a ne mě pouze natáčet?
Celá zápletka a vůbec samo nasazení Langdona na tuto akci vychází z toho, že nějaký miliardář, který dělal do bioinženýrství, hltal Danta, a ne třeba programování. A to to mohl být krásný IT thriller.
Jako indície je tu maska natřená bílou barvou, který překrývá nápis. Máme štěstí, že jsme ji schovali do nádržky s vodou, alespoň máme vodu, kterou setřeme barvu. A setřeme ji pěkně pomalu a postupně. Jako los. Budeme tak doufat do posledního momentu, že jsou tam tři stejná čísla…
Proč jsou všechny dveře, všechny servisní místnosti a tajné tunely, otevřené či odemčené, aby jimi mohli naši hrdinové volně probíhat?
Proč jedna jediná mříž není otevřená, a proč stojí 100 € ji otevřít od příhodně sedící paní prodejkyně?
On měl v kapse vážně 100 € v jedné bankovce, a vytáhl ji během půl sekundy?
Když jsme u půlsekundy, to byla reakční doba paní prodejkyně, která zároveň stihla vymyslet přesnou částku, kterou si, pravděpodobně běžně, účtuje za otevření této mříže. A ještě to stihla i říct! To vše během 0,5 sekundy!
Po ráně dnem hasicího přístroje do obličeje bych byl buď mrtvý nebo šestnáct hodin v bezvědomí, rozhodně by mě nebylo třeba dokončit ještě sprejem do očí. Sprejem, který se běžně nachází na záchodech ve vlaku. Taky tam mají gel na vlasy, fén a toustovač, pokud se nepletu.
Na jednom ze sloupů je tenký sáček s nebezpečným virem. Buďto ho můžeme najít a propíchnout, nebo si můžeme vyrobit dvě dálkově řízené nálože, umístit je proti sobě pod hladinu tak, aby byly co nejdále od sebe. Takovýto výbuch zčeří vodu natolik, že praskne sáček, ať už je kdekoliv. Možná. Nebo ho stačí najít a propíchnout, ale to už jsem říkal… No a nebo ho stačí najít. A propíchnout.
Uzavřená krabice plná vody obsahující sáček s virem obsaženým v kapalině, která víceméně visí ve vodě, při mírném nárazu krabice do sloupu, praskne. A nebo ne. Spíš ne… Ne. Nepraskne. Nebo ano? Ne.
A je tu boj ve vodě, nyní se všichni snaží otevřít krabici s rozpuštěným virem, krabici která je opatřená vizuální kontrolkou čehosi, podle které divák může odhadnout, jak moc se asi blíží vypuštění obsahu. Taky je to velice snadno otevřitelná bedna. Je to vlastně taková věrohodná bedna. No a tuto extrémně špatně navrženou nebezpečnou bednu se právě snaží všichni otevřít, aby virus vytekl. Což už mohlo dávno být, kdyby si někdo přinesl místo dvou náloží párátko.
Proč je po vypjaté akci nutné poslouchat dva postarší lidi, kteří se milují a celý život se míjeli, hovořit o tom, že ani tentokrát jim nebude v lásce přáno, protože oba dva musí odjet, každý někam jinam. Teda nemusí, chtějí… Nebo vlastně nechtějí, ale odjedou. No prostě krutý svět a marná lásky snaha, oba jedou domů, není na výběr. Není?
Dojemná scéna na konci alá Šifra a Andělé nefunguje, protože je hloupá. Bylo nutné se snažit o již klasickou dojemnou scénu, když nebylo čím dojmout?
Neberte mě až tak vážně, já tu skutečně nesedím a nepřemýšlím nad odpověďmi na tyto humory, ale skutečně šlo o velice tragický film, u kterého nevidím jiný důvod pro vznik, než je setrvačnost v sérii, která byla s druhým dílem tak moc při síle! Velká škoda.
Komentáře