Hra na oliheň podruhé

Obrovskou předností námětu je, že během první řady vyvraždil všechny postavy, vyjma tří hlavních. To celkem usnadňuje orientaci, která by jinak mohla divákům dělat problémy. Po takové době by se jim nikdo nemohl divit, že si postavy nepamatují.

Netflix se navíc pokusil masivní marketingovou kampaní znovu rozdmýchat pocity, které jsme při sledování tehdy měli, i kdyby jen skrze kampaň samotnou. Ta totiž připomíná tu tehdejší, také všudypřítomnou. A myslím, že jim to celkem zafungovalo. Do svojí tehdejší nálady jsem se snadno vžil, i když to obrovské nadšení mě opustilo. Ideální příležitost pro samotný děj, aby ho ve mně znovu vzbudil.

Oslovila druhá série tak jako ta první?

Úvod druhé série je milý a krásně připomene civilní momenty z první série, což je hezké a hodnotné. Hlavně kvůli tomu, jak se atmosféra následně promění, s čímž jde ruku v ruce i úpadek kvality… Umělý předěl uprostřed jedné pomyslné dlouhé série je navíc dost nepříjemný a celkovému dojmu nepřidá. Nicméně příslib ukončení děje už za půl roku a zvědavost, s čím se fikaný scénárista vytasí ve finále, ve mně zanechává velké naděje.

Pokud jde o děj samotný, dalo by se v situaci, kdy už víme, co od seriálu čekat, příběhově buďto krásně čarovat, anebo totálně vařit z vody. Osobně si myslím, že druhá série ze 60 % vaří a jen ze 40 % čaruje. To je samozřejmě velká škoda, na druhou stranu jsem ale viděl desítky až stovky seriálů, které vařily z vody 10+ sérií jen proto, že měli dostatečný počet odolných fanoušků. Squid Game nám se třetí sérií už „dá pokoj“, a i kdyby si měla udržet přibližně stejný poměr kvality, bude to celkově dost slušný výkon. Já ale tuším, že závěr bude mnohem lepší.

Proč další dvě série namísto jedné?

Scénárista původně zamýšlel jen jednu dodatečnou sérii, jenže mu děj údajně vycházel na až příliš mnoho epizod. Navíc byl děj sedmé (poslední) epizody prý natolik zlomový, že se rozhodl pro rozdělení na série dvě.

Upřímně moc nevěřím tomu, že by to byl ten hlavní důvod. Tím podle mě budou jednoduše peníze… Netflix je obrovská firma, která potřebuje vykazovat obrovské zisky každý rok. A vyrobit si v prosinci jistý a navíc tak extrémní příjem i pro následující rok je rozhodně geniální tah.

Například u Stranger Things dělí Netflix série na dvě časti mimo jiné proto, aby udržel hype a umožnil tak značce „dýchat“ na všech digitálních platformách delší dobu. Tím láká nové diváky a hlavně splní zjevný záměr, kterým je dle mého donutit diváky zaplatit předplatné za dva měsíce kvůli jedné sérii, kterou by jinak leckterý odvážlivec zvládl zhlédnout za den. Další otravný ale geniální tah.

Ale proč ne, ostatně za zábavu Netflixu platíme. Tak pokud chce zaplatit o něco víc za výjimečně poutavý počin, který se ostatním vymyká (platí pro Squid Game i Stranger Things), tak ať.

Hodnocení

Pokud bylo cílem druhé série vyvolat ve mně jako divákovi podobné nadšení jako u série první, byl to prakticky nereálný úkol. Proto nemusí vadit, že se jí to nepovedlo. Důležité je, že nepohořela a udržela si můj zájem, který jistě zužitkuje při závěrečné sérii i potenciálních spin-offech, o kterých už se začíná mluvit.

Druhá série mě skutečně nijak zásadně neoslovila, jenže to se dá pochopit. Dostali jsme logicky jen rutinní pokračování, které se nemůže rovnat naprostému úkazu v podobě první série. Ta byla nevšední, svěží a i přes svoji brutální povahu byl její hlavní hrdina usměvavý, zvídavý, uctivý k hráči 001 i ostatním a nepřestal být svůj až do úplného konce. Měl morální zásady a snažil se nejen přežít, ale vyjít ze všeho i se štítem. Koneckonců to všechno stojí za jeho důvody pro počínání, které rozvíjí děj druhé série.

Gi-hun má své zásady a během šesti dní ve hře i následujících let nesmírně dospěl, zmoudřel ale bohužel i zvážněl. Proto si do druhé série přináší mnoho nových vlastností, které ale nedodávají stejnou atmosféru, ze které jsme se tolik těšili před třemi lety.

Smutné pak je to, že co se nepovedlo všem těm brutálním nástrahám, kterými si Gi-hun prošel v první sérii, dokázal scénář lusknutím prstů. Z nadšeného prosťáčka se stal zamračený stoik, ke kterému jsem oproti první sérii necítil prakticky žádné sympatie.

Jinak to ale zřejmě udělat nešlo, nemůžeme znovu sledovat stejně naivního a paradoxně radostného Gi-huna, jak objevuje „krásy“ dětských her…

Holt nelehký úkol se vždy nejsnáž vyřeší tak, že si ho přetvoříte podle sebe – i kdyby to mělo znamenat, že dodáte úplně jiný výsledek, než všichni čekají.

Hudební paradox

Na úplný závěr chci zmínit nešťastnou ale docela úsměvnou drobnost. Je zjevné, že se tvůrci pokusili druhou sérií divákům prodat i mnoho písniček, které v seriálu působí poměrně nepřirozeně. Nejsou ale špatné, naopak jsou celkem návykové a samozřejmě se extrémně chytly na TikToku, Instagramu apod. Hrají vám tak v hlavě ve dne v noci, což je extrémně otravné a nepříjemné. Paradoxně by si je ale člověk rád občas pustil cíleně… Jenže nemůže – žádný soundtrack s písněmi totiž nevyšel; jen ten s originální hudbou.

To mě vede k jednoduchému závěru – prodej hudby zřejmě není ve srovnání s hlavním podnikáním Netflixu nijak zvlášť výdělečný, a tak se jím vůbec nezaobírá.

A když jsem napsal, že Netflix skrze Squid Game „prodává“ písničky, není to tak – prodává zas jenom Squid Game. Živí hype a nabaluje nové a nové diváky a s nimi i další předplatná. Geniální.