Kingdom Come: Deliverance II

Tak jako tlustý kocour Garfield nemá rád pondělky, já nemám rád RPG. Zvládnu je sice odehrát, a ta zábavnější si i užít, ale nejradši se jim stejně vyhnu oklikou. A když přijdou nezvána (Assassin´s Creed: Origins a pozdější), vyklízím pole a klidně se vzdám i svojí do té doby oblíbené série.

Čím se tedy KCD 2 liší od jiných RPG, že jsem ho s nadšením hrál a dohrál? Vždyť je navíc zasazené do středověku – období, které také nemám zrovna v oblibě… Liší se v mnoha ohledech, ke kterým se dostanu později, ale především – mluví na mě česky! A to je bezesporu obrovská kvalita, kterou musím recenzi začít.

Český dabing aneb hezky česky

Asi už je vám jasné, proč jsem první díl nehrál… A je to přesně tak, neobsahoval totiž český dabing. Když pak ale o několik let později do hry konečně přibyl, měl jsem obrovskou chuť si ji zahrát.

Jenže pro PlayStation (ani Xbox) bohužel nevyšel (údajně kvůli neobhajitelným nákladům na vývoj), a tak jsem se finálně smířil s tím, že si tuhle celosvětově uznávanou českou hru nezahraju. A nebudu předstírat, že mě majitelé konzole Nintendo Switch nerozčilovali, když si vesele hráli nově vydanou verzi hry, která české hlasy obsahovala (prý byl dabing na implementaci snadný, protože port vznikal od základu).

Ale nakonec mi to asi nijak zvlášť nevadilo, protože za ty roky už hra přece jen trochu zastarala a já se o to víc těšil na pokračování, které mělo český dabing obsahovat i na konzolích hned v den vydání. A jako milý bonus měl být mnohem profesionálnější než ten pro první díl.

Dabing byl popravdě tím jediným důvodem, proč jsem se rozhodl si KCD 2 zahrát. Chápu, že to zní zvláštně – jako bych snad nemohl číst titulky jako u každé jiné hry… Ale právě díky mluvené češtině je zážitek ze hry dovedený k dokonalosti. A když jde navíc o českou hru z našeho prostředí a historie, je český dabing prostě nutností, bez které by věrné ztvárnění známé krajiny nefungovalo ani zdaleka tak dobře.

Právě díky věrným českým hlasům věříte existenci všem hlavním i vedlejším postavám, náhodným vesničanům, lapkům a nakonec i svému Jindrovi. Všechny postavy působí naprosto realisticky právě proto, že vám díky českému dabingu dialogy nerušeně tečou do hlavy. To se vám s anglickým dabingem nikdy nestane, i kdybyste mu rozuměli bez problémů každičké slovo. Mateřský jazyk jednoduše vnímáte bez nutnosti zapojit mozek byť na půl procenta. Výsledný zážitek ze hry je tak naprosto imerzivní.

Silný začátek

Úvod hry je opravdu dobře uchopený. Ladně totiž spojuje hned několik cílů, jako je obligátní a obvykle nudný tutorial nebo rekapitulace předchozího dění pro ty, kteří buď první díl nehráli, nebo už stačili zapomenout. V neposlední řadě také umožní hráči definovat Jindrovy vlastnosti – opět přirozeně v rámci rekapitulace předchozích událostí. Hráč tak hře jednoduše oznámí, jak svého Jindru vidí, ať už s ohledem na svůj průchod první hrou, nebo prostě jen tak podle sebe.

Úvodní hodina hráče nejen seznámí se vším, co může pro základní hraní potřebovat, ale zároveň nenásilně převypráví příběh prvního dílu s využitím vizí a snů. Vše působí přirozeně a na pozadí se zároveň už odvíjí příběh nový. Postupně začíná bobtnat i gameplay.

Brzké setkání s realitou troseckého venkova je pak jedním slovem úžasné! Hned totiž zjistíte, jaký feeling bude otevřený svět mít, a to co do grafiky, fungování, ale především propracovaných společenských interakcí. Postavy na vás živě reagují, zdraví a oslovují, stráže vás chtějí prohledávat…

Po krátkém zhodnocení svojí nepříznivé situace následně zjistíte, že krást je de facto jediný způsob, jak efektivně postoupit v příběhu. Jenže to je ze začátku opravdu riskantní… Ono takové šacování kapes nebo páčení zámku není pro dobráka jako je Jindra zrovna snadné, a už vůbec pak není tiché a nenápadné. Když vás při něm někdo načapá, bez váhání na vás zavolá stráže. A co hůř, lidi si to mezi sebou řeknout… Brzo tak můžete upadnout v obecnou nelibost nebo být rovnou svěřeni do péče katovi.

Ať už se tedy rozhodnete pro způsoby kriminálníka, nebo to zkusíte po dobrém, faktem zůstává, že jste na všechno sami a musíte jako hráč skutečně přemýšlet tak, jako byste v dané situaci doopravdy byli. To jsem u žádné jiné hry nezažil.

Skvělým rozhoduntím vývojářů bylo i rozdělení hry na dvě mapy, kdy úvodní Trosecko je rozlohou mnohem menší a má méně obvyvatel. Hra totiž během spánku, čekání a rychlého cestování simuluje život všech postav tak, abyste je po uplynulé době našli tam, kam měly namířeno. V noci spí, přes den pracují nebo chlastají v hospodě. Před spaním si odloží oblečení do truhly a zamknou dveře. To všechno vyžaduje složité výpočty, a tak se hra během čekání musí načítat. Na menší mapě je ale rychlost opravdu překvapivá, a proto čekáte jen chvilku. V Kutné hoře (druhá mapa) je ale načítání o poznání delší, klidně až 3-4×, jenže tehdy už vám to nijak zásadně nevadí, protože jste s hrou tou dobou už maximálně spokojení. Nehrozí tak, že byste ji kvůli dlouhým nahrávacím časům přestali hrát. Tohle chytré rozhodnutí jistě hře pomohlo i v recenzích.

Moment, kdy jsem to málem vzdal

Po cca 10-15 hodinách hraní jsem se dostal na hrad Trosky, což je váš první velký cíl v příběhové lince. Jenže se tam nedostanete zrovna takovým způsobem, jakým by si Jindra s Janem Ptáčkem představovali… A tak jsem upadl v nemilost stráží, což značně zkomplikovalo můj úkol dostat se napříč celým hradem z bodu A do bodu B, pak do bodu C a znovu do B. To je v nepřátelských podmínkách dost nelehký úkol pro někoho, kdo si zběsile nezdokonaloval postavu mimo hlavní příběhovou linku, a neumí tak krást, omračovat nebo páčit zámky.

Ne že bych to měl hře jakkoliv za zlé, ale ke zdokonalování zmíněných dovedností mě do té doby nijak zásadně nemotivovala. Navíc jsem se na svatbu, která bezprostředně předchází první návštěvě Trosek, dostal přes příběhovou větev u kováře, která kladla důraz na řemeslo. Spousta lidí si ale vybrala mlynářovu větev zaměřenou právě na krádeže a souboje.

Na hradě jsem se tedy bohužel dostal do zdánlivé slepé uličky, ze které na první pohled neexistovalo východisko. Upřímně jsem si myslel, že dál se už prostě nedostanu, a že jsem tak hru právě dohrál… Byl jsem z toho vážně smutný.

Nakonec jsem to ale zvládl s pomocí videa na YouTube, které mi ukázalo, že stačí udělat dvě drobnosti a promluvit si s tím správným člověkem, který vás hradem provede a zároveň vám umožní se po něm nadále pohybovat zcela beztrestně.

V tu chvíli mi to přišlo jako cheat, nebo trik… Při hraní vás tenhle způsob totiž asi nenapadne a narazit na něj náhodou je taky málo pravděpodobné. Máte totiž plné ruce práce s plněním bezpředmětných úkolů, které vás mají ve vypjaté situaci jen zdržet… To vám ale dojde celkem brzo a rozhodnete se tak nechat úkoly být a vydat se skrz hrad ke svému cíli. Jenže tam můžou začít ty zmíněné problémy – pokud tedy nejste řádně připraveni.

Příběh hodný kmánů i králů

V roli Jindřicha, ochránce urozeného pana Jana Ptáčka, si projdete horšími i lepšími časy a lidé se na vás budou během několika desítek hodin hraní dívat taky různě. A to nejen v reakci na vaše průběžné chování nebo činy, jako je loupení a vraždění, ale i menší či větší rozhodnutí, zejména pak ta důležitá v pevně daných příběhových momentech.

Jindra je samouk v mnoha oblastech učení a zajímá se tak třeba o alchymii, lovectví nebo různá řemesla, ale i boj s nepřeberným počtem sečných, bodných a tupých zbraní, nebo naopak střelbu lukem, kuší či pistolí. A všechny znalosti a dovednost umí použít jak v praxi, tak v interakcích s jinými lidmi. Je mnohem snazší někoho zastrašit, pokud jste výřeční a hroziví, než pokud zjevně kecáte a nevíte co říct.

Napříč rozsáhlým příběhem budete ovšem hrát nejen za Jindru, ale i bývalého faráře Bohutu, který je zkušeným řečníkem i moudrým kliďasem, přestože se ve svých pokročilých letech umí ohánět i mečem.

Společně s Jindrou, Bohutou a mnoha vedlejšími postavami se vydáváte na partyzánský boj proti samozvanému králi Zikmundovi. Ten si nárokuje trůn a okupuje české území navzdory tomu, že pravým králem je jeho bratr Václav, kterého toho času Zikmund vězní.

O své pravdě budete muset cestou přesvědčit nejednoho přítele i nepřítele, a to buď slovy nebo silou, případně lstí nebo dobře zosnovaným přepadením v lese ze zálohy. A to se nejlépe dělá po boku Jana Žižky, mistra plánování i vůdcovské persony, kterou každý uznává. Bude vám vzorem i mentorem a společně dosáhnete mnoha vítězství.

Příběh hry je místy táhlý a na začátku druhé mapy (Kutnohorska) je dokonce až nepochopitelně otravný, ale to jen na malou chvilku. V druhé polovině ale nabere takový spád, že se nestačíte divit! Samotný závěr hry pak trvá nečekaně dlouho a poměrně jednoduchá zápletka se tak odehrává napříč cca 5 hodinami hraní. To jako hráč opravdu oceníte, protože v už tušíte, že se hra chýlí ke konci, ale vy si ji ještě chvilku chcete užít… Pět hodin je naštěstí dostatečně dlouhá chvilka.

Větvení příběhu

Spletitým příběhem a stovkami vedlejších aktivity jsem se prokousával zároveň se svým kamarádem, se kterým jsme hru souběžně hráli a dalekosáhle se o ní bavili. Zajímavé je, že jsme se jen málokdy shodli na tom, jak se nám příběh vyvinul, protože jsme dělali jiná rozhodnutí a tu a tam něco buď pokazili, nebo naopak zvládli lépe než ten druhý. Hra totiž až neuvěřitelně důkladně reaguje na různé proměnné, které v rámci misí můžete – často i nevědomky – udělat jinak.

Vzájemně jsme si tak doplňovali představu o tom, co „mohlo být“ a tak si ještě dál prohlubovali znalosti o neskutečně bohatém světě.

Na příběhových větveních je ale nezajímavější to, že jsou přítomná i tam, kde byste je skutečně nehádali. Narazíte na události, které jsem ze zkušenosti s jinými hrami, považoval za natolik pevné, že jsem byl opravdu v šoku, když jsem zjistil, že se situace mohla odehrát i jinak. Mnohá rozhodnutí mají permanentní vliv na krajinu i reputaci, která vás provází už navždy. Je proto úctyhodné, že se do toho vývojáři pustili, protože uhlídat tolik odlišných podob světa i příběhu musí být jistě náročné.

Překvapivé dohry dílčích rozhodnutí mě nepřestaly udivovat až do úplného závěru hry, kdy jsem musel dokonce využít Google a dlouho bádat nad tím, co způsobilo poměrně zásadní změnu v příběhu, které bych si bez kamarádovy zmínky ani sám nevšiml. A když jsem se dobral vysvětlení, zjistil jsem navíc, že hra tu souvislost ani nemá zapotřebí hráči nijak vysvětlovat. A proč taky? Skutečný život vám taky každou chvíli neklepe na rameno, aby vám pyšně vyložil „co by kdyby“.

Drobnosti, které pijí krev

Hra je ale i při svých ohromných kvalitách plná drobností, které jsou při hraní otravné. To je ovšem každá hra, takže jí to nemám pochopitelně až tak moc za zlé. Jenže Kigndome Come je navíc známé svojí urputnou snahou o realističnost, která se místy bije se zaběhnutými videoherními postupy a zvyklostmi.

Namátkou zmíním pár věcí, pro jejichž vylepšení/opravení by hra byla naprosto dokonalá:

• miniaturní kompas, který navíc zobrazuje tunu zbytečností a naopak rád skrývá to podstatné

• není možné označit předměty v inventáři (k prodeji, k uchování, k hromadnému vyhození atd.)

• zdlouhavé naklikávání perků

• vedlejší postavy si nepamatují, co jste jim provedli (vaši příběhovou křivdu sice při následném dialogu zmíní – křičí, pláčou apod. – ale pak s vámi už běžně jednají podle standardní reputace)

• obvazy jsou ztracené hluboko v inventáři, přesto je musíte použít kdykoliv, kdy krvácíte, jinak hra skončí; nezbytný předmět tak pokaždé hledáte desítky vteřin a nemůžete si ho ani připnout na opasek

• soubojový systém až příliš lpí na zaměřovacím kříži, proto když bojujete s větším množstvím protivníků, padají vaše rány často mimo, přestože prokazatelně seknete přes několik (neoznačených) nepřátel; přicházíte tak o staminu a schytáváte zbytečné zásahy od nepřátel

• hra vás v rámci úkolů každou chvíli převlékne, a vy si tak musíte po paměti znovu poskládat složitý outfit, který jste měli v tu chvíli na sobě (Pozn.: vyřešeno v pozdějším patchi)

Celkový dojem ze hry

Kingdom Come: Deliverance II je ta nejlepší hra, kterou jsem za dlouhé roky hrál. V podstatě mě naposled takhle silně oslovilo jen The Last of Us Part II a Final Fantasy XV.

Díky kvalitnímu zpracování, obsáhlému příběhu a komplexním herním možnostem se Kingdom Come: Deliverance II stalo tím nejlepším českým videoherním počinem posledních dvou dekád. A s ohledem na perfektní český dabing by si hru měl každý Čech minimálně vyzkoušet, má-li tu možnost.

Hra je nesmírně nápaditá a vtipná, ale umí se brát i vážně a na city dokáže zahrát jako nejeden hollywoodský trhák o lodi zlomené vejpůl. Je navíc plná odkazů na českou popkulturu i memy, a nechybí tak třeba Bába pod kořenem, odkaz na Dařbujána a Pandrholu nebo dvojice potulných pěvců trefně pojmenovaných David a Michal.

Dohromady nabídne tolik zábavy, že je až s podivem, jak můžou být ostatní hry tak přímočaré a co do možností omezené. Je to triumf českého odhodlání, kdy nápad jednoho člověka vytvořit „RPG bez draků“ dokázal obstát v celosvětovém měřítku a dosáhnout oblíbenosti napříč zeměkoulí, od Spojených států, přes to naše malé Česko až po Čínu, kde se hra prý skvěle prodává.

Závěr

Až budeme jednou na stará kolena vzpomínat na hry, které nám utkvěly v paměti, věřím že „tu středověkou“ – i kdybychom se už neměli dobrat názvu – jistě někdo zmíní. A ostatní nadšeně přikývnou. To bude krásná debata!

Nejlépe hru zhodnotím tak, že popíšu, jak moc se těším na další počin z dílny Dana Vávry. Když si vpomenu na úžasnou Mafii 1 i 2, na které se ještě podílel, a aktuální tvorbu v podobě KCD, nemůžu se dočkat představení další hry. Ať už půjde o pokračování Kingdom Come, anebo zcela novou značku, bude to nepochybně bomba, stejně tak jako KCD 2!

Dan Vávra s celým svým týmem vývojářů, scénáristů, historiků a nepřeberného množství dalších profesí z Warhorse Studios už podruhé poslal celému světu srdečné pozdravy z Česka. A ve světě je našeho Válečného koně zatraceně dobře slyšet!

A pokud si v budoucnu studio znovu obhájí náklady na český dabing, přestože jde vlastně jen o milé gesto krajanům (které se nikdy nezaplatí), dostaneme nejen další videoherní klenot ale i srdeční záležitost, jakou byla vedle Kingdom Come třeba zmíněná Mafia, Vietcong, série Polda nebo Horké léto. Je zkrátka patrné, že české hry k nám prostě promlouvají víc, než jen svými kvalitami.

Jako Čech i jako hráč jsem na studio Warhorse nesmírně hrdý. Jen málokdo má totiž ve videoherní branži takové odhodlání jako právě oni. A já se už nemůžu dočkat jejich budoucích titulů!

Pokud jste neslyšeli, jak strastiplný byl vznik prvního dílu, podívejte se na dokument z dílny českého herního webu Vortex, ve kterém tvůrci obtížné začátky důkladně popisují.

Barvy smrti (DLC)

Na úvod musím začít zmínkou, že trailer na první velké DLC Barvy smrti (anglicky Brushes with Death) má naprosto skvělý střih na parádní českou písničku Václava Neckáře. A že se zahraniční hráči můžou v komentářích přetrhnout, aby zjistili, co za písničku to je… Počty přehrání Miluju a maluju na Apple Music a Spotify musely jít strmě nahoru. A není se vůbec čemu divit, ten trailer má říz!

Samotný herní přídavek už ale tak řízný bohužel není. Jednoduše řečeno jde o táhlou sérii tzv. „fetch questů“, tedy dílčích úkolů, kdy vás záhadný malíř posílá pro suroviny na přípravu barev, objevit různá místa, urovnat spory… a tak pořád dokola. Jen zřídkakdy narazíte v rámci cca 5-10hodinové herní doby na něco nového nebo aspoň trochu zábavného.

Bude vám proto muset nejspíš stačit fakt, že vás DLC udrží v jinak krásné hře ještě o několik dalších hodin navíc. Zároveň vás znovu provede prakticky všemi herními možnostmi, které hra nabízí: hraním kostek, lukostřelbou, souboji pěstmi i s mečem, plížením, stopováním, skládáním básní, alchymií a spoustou dalších aktivit.

Ovšem za bezkonkurenčních 142 Kč (nebo „zdarma“ v rámci Gold Edice původní hry) si tak můžete užít výlet po nejednom tajuplném místě na Kutnohorsku i Trosecku, při kterém vám bude vzdáleným průvodcem svérázný malíř Vojtěch v češtině dabovaný Otakarem Brousekem ml.

Hercův hlas mi ale k nesympatickému charakteru umělce bohužel vůbec neseděl, přestože byl jeho dabing samozřejmě profesionální a zdařilý. Je to nicméně jen můj subjektivní dojem, který vás nemusí nijak odrazovat.

Mimo plnění malířových rozmarů, za které vám na oplátku pomaluje štít jedním z mnoha předdefinovaných vzorů a barev, můžete navíc závodit na koních nebo z koně dokonce střílet na terče. Jak příběhová část, tak ta „sportovní“ nabízejí vlastní sady trofejí, což je milým bonusem už tak hodnotného DLC. Škoda jen té repetetivní herní náplně a ne úplně poutavého příběhu.

Odkaz kovárny (DLC)

V druhém příběhovém dodatku anglicky nazvaném The Legacy of Forge se ujmeme role kováře, respektive majitele kovárny, který je sám sobě jediným zaměstnancem. Protože ačkoliv se na vašem útulném pozemku časem usídlí až tři další postavy, na všechnu dřinu zůstanete stejně sami.

Byť autoři tvrdili, že budete muset fakticky kovat jen jednou, není tomu samozřejmě tak. Pokud tedy nejste streamer, který si pro svoje diváky vytyčil nesmyslný challenge, budete kovat jak diví!

Každou chvíli za vámi totiž přijdou náhodní obyvatelé Kutné hory s tím, že potřebují něco vykovat. Od levných sekyrek až po drahé šlechtické a vojenské meče, to všechno zvládnete celkem snadno vytvořit ve svojí malé dílně raz dva.

Bohužel ale bude každé vaše kování vypadat stejně – „minihra“ ze základní hry se totiž nijak nezměnila, a to včetně generických kusů železa, na kterých si Jindra realizuje svůj kovářský sen, zatímco si do rytmu píská. Až následné a povinné broušení hotového výrobku vyjeví jeho unikátní podobu, která je leckdy vážně nevšední (široké šavle, válečné sekyry apod.).

Vylepšování, respektive rekonstrukce domu, pozemku a vlastního pokoje je vcelku přímočará, byť to není vždy jen o kráse nebo volbě „toho nejlepšího“ z nabídky. Některé varianty nábytku totiž poskytují hráči dosud neviděné perky, například zlepšení efektivity paklíčů nebo schopnosti obchodovat.

Vybavení zahrady pak definuje, co vám jednotlivé objekty umožní nebo poskytnou. Typicky se na každém stole budou válet klobásy, sýry a další pochutiny; včelín vám dá med, udírna zas možnost uchovat maso déle v inventáři. Vyberete si taky, jestli chcete mít ve stáji krávu Jitku nebo pár čuníků – to aby nebylo smutno slepicím, které vám tak udatně snášejí vajíčka.

Samozřejmě můžete ve svém pokoji i spát, a to včetně získání pozitivního perku za osmihodinový spánek. Díky tomu a mnoha dalším výhodám vlastního domu je DLC obrovským usnadněním pro někoho, kdo základní hru ještě nedohrál. Život v Kutné hoře totiž hráči nesmírně usnadní, nemluvě o desítkách tisících grošů, které si může snadno vydělat.

Příběh rozšíření, které primárně dokresluje obrázek o Martinovi, Jindrově nevlastním otci, je poměrně krátký a drží se při zemi. Nejsou tu žádné záhady jako v případě Barev smrti, ale to neznamená, že tu zcela chybí. Jsou ovšem navázané spíš na polovedlejší aktivity, které s sebou DLC přináší, zejména pak dějovou linku tajemné postavy Hadráře nebo vyšetřování toho, kdo pořád krade zboží spřízněnému kováři z cechu.

Hlavní linka pak končí opravdu vtipně, především díky skvělému zakomponování legendárního českého videa – respektive zvukové stopy. Krátký náznak je slyšet i v traileru, byť samozřejmě v anglickém podání.

Jsou tu ale i negativa… Vedlejší aktivity začnou být časem hodně repetetivní a po dohrání DLC (jakmile hráč usoudí) nejdou vypnout. Každý den se náhodně objevují na mapě, což sice dává hře v endgame stádiu pocit živosti, nicméně by to někoho mohlo štvát.

Repetetivní je i způsob získávání plánků na výrobu nových zbraní a částí brnění, které jsou mimochodem potřeba pro získání trofeje. Pokud tedy hráč chce posbírat všechny, jistě se setká s nutností absolvovat výpravy do nepřátelských táborů znovu a znovu, jen aby se ukázalo, že v nich tentokrát plánek buďto nebyl vůbec, nebo byl duplicitní s již dříve získaným.

V kovárně pak chybí truhla, která by byla po ruce a do které by si mohl Jindra schovat všechny materiály potřebné pro kování. Musí jich mít k dispozici obrovské množství a v současné době bez truhly je tak nejjednodušší mít je prostě u sebe. To ale nejde dohromady s těmi opakujícími se výlety do táborů lapků, protože materiály jsou těžké a hráč se tak neustále potýká s nemožností běhat, rychle cestovat a jezdit na koni. Někteří hráči tak běhají pro materiály do svého pokoje v patře, jiní používají trik s „úložištěm“ na koni. (Pozn.: Po pozdějším patchi se materiály automaticky berou ze sdílené truhly nebo úložiště na koni.)

Rozhodnutí vývojářů nedat do kovárny truhlu je přinejmenším zvláštní. Každá kovárna ve hře ji totiž má… Navíc profesionální kovář by měl mít materiály neustále k dispozici a mít v nich naprostý přehled.

Bohužel hráč se jako profesionál cítit nemůže, protože materiály nosí po kapsách, kupuje si je u jiných kovářů a jakmile z nich něco vykove, velmi často musí hotový výrobek odnést zákazníkovi až domů. A že někteří bydlí klidně přes půl mapy daleko! To ocení zejména hráči hardcore režimu bez možnosti rychle cestovat nebo používat mapu…

Je prostě zvláštní, že jako mistr kovář nemáte k dispozici žádného čeledína, který by za vás pochůzky vykonal. A nemáte ani takový respekt, aby si zákazníci pro hotovou zbraň přišli sami. Naštěstí se tohle postupem času trochu vylepší, protože víc a víc zakázek bude odbavovat vdova Magdaléna, která ve vaší kovárně bydlí a spravuje vám peníze.

Jenže to nemění nic na nelogičnosti, která je zřejmě daná úspornějším technickým napasováním DLC na základní fungování hry. Tím pádem jsem ale vůči nedostatkům schovívavý, protože tenhle dodatek se skutečně povedl! A udělal mi mnohem větší radost než Barvy smrti, které mi prostě nesedly.

Hlavním rozdílem mezi prvními dvěma dodatky je zejména zakomponování do hlavní hry. Na jedné straně tu máme příběh malíře Vojtěcha – ten je jen nekonečnou řadou fetch questů, které si s Vojtou vyměňujete při soukromých rozhovorech ve dvou. Na druhé straně stojí Odkaz kovárny, který je plně zakomponovaný do celé hry a do živého města – vedlejší i hlavní úkoly vás provedou více či méně známými lokacemi, budete interagovat se starými známými i novými postavami a nakonec můžete mít i vliv na celé město.

Kromě respektu spoluobčanů, vlastního domu a mnoha hodin smysluplné zábavy tak s tímhle DLC získáte i zcela nový pocit toho, že do Kutné hory konečně patříte!

Mysteria Ecclesiae (DLC)

Ve třetím a posledním velkém příběhovém dodatku se s Jindrou vydáme do Sedleckého kláštera coby doprovod a ochranka váženého mistra Albíka. Ten chce žádat opata Jana o přímluvu u Zikmunda, protože by rád navštívil krále Václava a zkontroloval, jestli se mu v bratrově zajetí daří alespoň po zdravotní stránce.

Hned v úvodu se ale Albíkova a potažmo i Jindrova mise zásadně změní, když jim opat ve vší vážnosti oznámí, že v klášteře řádí záhadná nemoc. Bojí se dokonce, že by mohlo jít o mor! Mistr Albík jakožto vážený a zkušený lékař dostane od opata do péče všechny nakažené, které svážejí do klášterního špitálu.

Pomocnou ruku přiloží i Albíkův dřívější student Zachariáš z Prachatic, Zikmundův osobní lékař. Společně mají přijít nemoci na kloub a zachránit tak obyvatelé opatství před jistou smrtí.

Jelikož se ale vhodný lék dá najít jen tehdy, pokud znáte příčinu nemoci, musí někdo ohledat mrtvé, vyzpovídat živé a dozvědět se víc o neobvyklých událostech, které se v klášteře poslední dobou děly; mohly by totiž s nemocí souviset.

A protože mají oba lékaři plné ruce práce s tišením bolesti, pochůzky bude muset obstarat náš Jindra. A nebude to mít vůbec lehké… Aby se nemoc nešířila za hradby kláštera, nechá ho opat Jan uzavřít. Nikdo nesmí dovnitř, ani ven. Zároveň nařídí všudypřítomným vojákům, aby vymáhali – klidně silou – nařízený zákaz vycházení.

Celé DLC se tak odehrává v uzavřeném prostředí opatství bez možnosti odejít, dokud nebude nemoc poražena. Hra na to hráče ale dostatečně upozorní, proto by to nemělo nikoho zaskočit.

Přestože vývojáři před vydáním slibovali detektivní příběh, z herního hlediska DLC nepřináší žádnou novou mechaniku, kterou bychom ve hře zatím neviděli. Jednou půjdete po stopách v blátě, dvakrát vyhledáte informaci v knihách, jednou použijete vlastní dedukci (ke které vás hra výrazně navede) a tím celá detektivka končí…

Byť sám detektivní hry takřka nehraju, s několika různými pojetími deduktivního skládání celkového obrázku jsem se už setkal, proto bych něco podobného očekával i tady; hře by určitě slušelo.

To ale není jediný důvod, proč mě závěrečné DLC bohužel příliš neoslovilo. Po povedeném Odkazu kovárny jsem dostal sice vizuálně krásné nové prostředí a silný námět, jenže spolu s tím i nudný gameplay, nezajímavé rozuzlení a jen velmi málo vedlejších questů.

O to hůř, že hned ze začátku se zdá, že budete mít plné ruce práce. Hra vás totiž zasype mnoha vedlejšími úkoly a náhodnými událostmi, naznačí různé cesty vyšetřování a samozřejmě přidá i obligátní informaci, kde je kuchyně a vaše vlastní postel… Logicky tak předpokládáte, že budete muset všechno oběhat a nebudete přitom vědět, kam dřív skočit. Do toho možná budou umírat pacienti, pokud se jim nebudete dostatečně věnovat, a že sami budete ohroženi hladem, únavou i děsivou nemocí.

Ve skutečnosti ale úvodní nápor odezní raz dva a zbude vám jen hlavní příběhové pobíhání po vnitřních i venkovních prostorách opatství, během kterého vás budou neustále vyhlížet dotěrné stráže. Jsou sice nejspíš o trochu méně bystrozraké, než ty v základní hře, ale to nic nemění na tom, jak otravné je se s nimi nahánět. Hlad a potřeba spánku jde taky stranou, nehledě na to, že vám hra stejně nedovolí kvůli závažnosti situace spát…

Zklamal mě bohužel i samotný závěr dodatečné zápletky, který byl o to smutnější, že se jedná o zřejmě poslední dávku příběhu celého KCD 2. Nejen že víc toho už prostě nebude, nedostalo se nám ale ani žádné pomyslné tečky, nějakého epilogu…

Stačila by jedna cutscéna, klidně jediná věta. Samozřejmě by nesměla být v rámci placeného DLC, ale mohl se například objevit nějaký menší quest v souběžně vydaném patchi. Rád bych třeba naposledy potkal postavy z hlavní dějové linky, které jinak po dohrání hry jen mlčky posedávají u stolu v Čertovce a s Jindrou takřka neinteragují.

KCD 2 na The Game Awards

Kingdom Come: Deliverance 2 dostalo tři nominace na videoherní ocenění, která se budou už 11. prosince rozdávat na The Game Awards v americkém LA.

Svoje šance na získání „herního Oscara“ může česká hra proměnit nejen v řadových kategoriích Best Narrative (výjimečné vyprávění a vývoj příběhu) a Best RPG pro nejlepší hru z tohohle žánru, ale i té nejprestižnější kategorii vůbec – Game of the Year (hra roku).

O absolutní vítězství se utká se silnými protivníky, a to především Clair Obscur: Expedition 33, Death Stranding 2: On the Beach nebo Donkey Kong Bananza.

Ze všech pěti her, se kterými KCD 2 soupeří, jsem osobně dohrál Death Stranding 2 a pár hodin strávil v Donkey Kong: Bananza. O nově vydané hry se nicméně zajímám, a proto mám celkem přehled o tom, jak se zhruba povedly i jaké na ně byly ohlasy.

O Death Stranding 2 jsem sice zápisek nepsal, ale na soukromém Instagramu jsem mu s velkým nadšením dal 10/10. A přestože jsem KCD 2 dal jen 9/10, v kategorii GOTY (Game of the Year) jsem hlasoval právě pro něj. Nešlo přitom o žádnou vlasteneckou povinnost, jak byste možná čekali.

On the Beach je totiž sice krásná hra s mnoha novinkami a vylepšeními oproti prvnímu dílu, ale nakonec působí spíš jako obrovské (a neuvěřitelně propracované!) DLC.

Na druhou stranu KCD 2 – ačkoliv jde taky o pokračování – změnilo a vylepšilo oproti prvnímu dílu prakticky všechno. Dvojka vás nekompromisně vtáhne do děje svojí dechberoucí realističností i nespočtem aktivit, možností, dialogů nebo příběhových větvení… Ať už se jen volně procházíte krajinou, nebo plníte některý ze stovek unikátních questů, jen zřídkakdy si všimnete, že by se něco opakovalo.

Ten jeden ušlý bod z absolutního hodnocení u mě hra ztratila pro pár technických a nelogických nedostatků, které ale vývojáři s dalšími patchi mnohdy spravili. Hodnocení z doby, kdy jsem hru zrecenzoval, jí nicméně pro férovost ponechám.

Po chvíli upřímného přemýšlení, jestli to přece jen nehodit Kojimovi, jsem nakonec hlasoval v souladu se svým nejlepším vědomím a svědomím. A jsem zároveň moc rád, že jsem to pro českou hru mohl udělat s radostí a klidem kvůli jejím objektivním kvalitám, ne „jen tak“ – protože bych chtěl nebo musel – a nedejbože třeba i na úkor lepší hry.

A teď už se netrpělivě těším na 11. prosince, kdy budu živě sledovat, jestli některou z nominací „naše“ studio Warhorse promění v okřídlenou sošku.

Pozn.: KCD 2 si z letošních The Game Awards bohužel neodneslo ani jednu sošku. Většinu kategorií drtivě ovládla francouzská hra Clair Obscur: Expedition 33, která získala i celkové vítězství v kategorii Game of the Year. Dohromady proměnila 9 ze 13 nominací, čímž stanovila dosavadní rekord a předběhla tak The Last of Us: Part II se sedmi soškami.