zejtra napořád
Tmavý režim
Tmavý režim
Použít nastavení systému

Seriálová tvorba Netflixu má něco do sebe, i když si nejsem jistý, co přesně to je. Jde spíš o pojetí a přístup, než o vizuál či kvalitu zpracování. Díly mají až hodinu a přesto se ani nenadějete a už zase sledujete titulky a výzvu o přehrání dalšího dílu. To může být dobré i špatné, asi jak pro koho. Pro mě osobně je to především způsob, jak během jedné až dvou hodin zjistit, jestli chci se seriálem „ztratit“ dalších šest až osm hodin. U některých je odpověď rozhodně ano, u jiných rozhodně ne. U The Umbrella Academy jsem si ale nebyl jistý a tak jsem pokračoval.

Když jsem se v polovině první série začal bavit a záhy se někde kolem sedmého, osmého dílu opět začal nudit, věděl jsem, že už je pozdě na to nepokračovat. Zhlédnutí ale nelituji, protože to bylo vlastně dost zábavné. Síla seriálu spočívá zejména v jeho postavách a zároveň hudebních scénách, které jsou naprosto vynikající. Většinou při nich hraje nějaká stará pecka (I Think We’re Alone Now, Happy Together apod.) a na obrazovce se odvíjí velmi lehce podaná akční bitka nebo přestřelka. Není to sice nic originálního, ale je to rozhodně skvělé sledovat. A proto tvůrcům prominu i fakt, že něco podobného použili prakticky v každém druhém díle.

Problém seriálu jako celku však tkví právě v netflixím pojetí, které už začíná být natolik zjevné, že ho nemůžu považovat za nic jiného než za zadání. Každý díl končí velmi specifickým způsobem, který by se dal popsat asi jako moment, kdy sedíte v kině, sledujete něco poměrně dobrého, ale už je to opravdu dlouhé a vy v každé delší scéně předpovídáte, že to teď! teď!! teď!!! skončí stmívačkou bez ohledu na to, jak moc by to ne/dávalo smysl. Tak přesně tak to dělá Netflix. Je zjevné, že jde pouze o způsob, kterým je rozdělen jejich desetihodinový film, protože se stejně předpokládá, že se začnete ihned dívat na další díl. Proč je to tedy takový problém? Protože tak končí i závěrečné epizody… A The Umbrella Academy není výjimkou.

Příběhově je seriál spíše slabší. Je v něm naznačeno mnoho ze světa, ve kterém se odehrává, ale jen málo je toho jakkoliv rozvedeno. Svět, ve kterém existují androidi k nerozeznání od lidí, mluvící opice, teleportace, cestování na jiné planety i napříč časem. To všechno je buďto naprosto běžné – tak že to nikoho nevzrušuje, nebo to je jen trochu neobvyklé, protože se děje spousta šílených věcí, tak proč ne zrovna tato. Jenže to v divákovi vyvolává velmi zvláštní pocit, protože z 90 % jde o současný svět, na kterém není jinak nic divného. A pak najednou tohle všechno… A nad ničím se nikdo nepozastaví. Tak trochu ve stylu Bright, jenže tamní svět byl přiznaně takový.

Obrázek 1

Pokud jde o děj první série, jde o velice jednoduchou zápletku, která se odehrává ve zhruba osmi dnech, přičemž je pořádně natahovaná přesně tak, jak jste u Netflixu zvyklí. Naštěstí zcela chybí onen klasický „sedmý“ díl alá druhá řada Stranger Things nebo Altered Carbon, kdy se děj zcela zastaví a celý díl je buďto flashbackem nebo se odehrává úplně jinde a je ho zpravidla možno s klidem vypustit. Druhá série zpomalí ještě více a na mě osobně to fungovalo ještě podstatně méně, neboť ubylo postav a všichni se většinu času plácali jako ryba na koberci (doslova).

Konec první série byl slibný, konec té druhé vlastně vůbec, přestože jsem vlastně rád, že celkem jasně ukazuje, jak nejasná je nyní zápletka třetí série, což se v případě druhé nekonalo. Takže se nakonec těším, přestože nijak zásadně. Z poslední doby bych mohl srovnávat třeba se Snowpiercerem, který mě na další sérii nalákal mnohem více.

Komentáře

Obrázek v plné velikosti