zejtra napořád
Tmavý režim
Tmavý režim Použít nastavení systému

Joker

3 min. čtení

Byť si obvykle rád hraji s titulky zápisků, v tomto případě jsem přistoupil k jednoduché variantě, kterou se snažím dát najevo hlavní myšlenku – o Jokerovi netřeba nic říkat ani psát, protože by ho měl každý ideálně vidět. Ti, kteří ho viděli, o něm nepotřebují nic číst. A to je celé… I přes to mám chuť o něm chvíli přemýšlet a rozhodl jsem se, že to udělám touto formou.

Ode dne, kdy jsem Jokera viděl, uplynul již týden, několik dalších filmů a jeden delší dialog s kamarádem na téma tohoto silného filmu. V hlavě se mi na něj tedy rozleželo něco, čemu bych jen nerad říkal názor, ale ve své podstatě to není nic jiného. Jen mi zkrátka není příjemné v případě opravdu dobrých filmů být tím, kdo přispěchá s textem, který k němu má co říct, a je jedno, jestli faktický má, nebo nikoliv.

Stěžejní myšlenkou mého nenázoru je fakt, že jde o skvělý film. Jsem nesmírně vděčný za to, že v něm nevystupují žádní jiní padouši, žádný Batman ani není přítomen nějaký prvoplánový fan service. Naopak jsem toho názoru, že šlo o skvěle vykreslené civilní pojetí příběhu postavy, která doposud byla mnohými definována především (nebo pouze) svým vztahem s postavou Batmana. To znamenalo, že ačkoliv mnohdy „kradl show“, ať už v Temném rytíři, nebo jiných adaptacích včetně těch herních, byl vždy postavou vedlejší. Jeho původ byl vykreslován různě, většinou spíše stručně pod jakousi maskou tajemna, za kterou se však obvykle skrývala jen příhodná scénáristická zkratka.

Tentokrát je ale vše jinak. Joker je prostý muž, který má své problémy, v životě se mu nedaří, vše na něj padá a navíc není blázen tím obvyklým jokerovským způsobem, ale je zkrátka psychicky nemocný. I přes to všechno se snaží žít nejlépe, jak dovede, užívat si života a práce a sní svůj sen, za kterým si jde bez jakýchkoliv vedlejších úmyslů. Chce být slavný a použít svou slávu jako prostředek k rozesmívání lidí. Dělá to sice pro sebe, ne pro blaho svého publika, ale to zřejmě většina komiků, takže proč ne? Ať už je to ale jakkoliv, příliš se mu to nedaří a ve finále ani nepodaří.

Jednou z nejmilejších věcí na vyznění filmu bylo, že jsem si jako divák uvědomil to, že přeci jen dosáhl svého snu, byť v jiné podobě. Lidé se nesmějí, ale radost mají. On je slavný a navíc našel způsob, kterým šlo vyřešit – a kterým skutečně vyřešil – všechny problémy, které v životě měl. A je nakonec jedno, jestli se řešení nabízelo v podobě dárku od kolegy, za který mu bude dlužen, nebo polštáře. Šlo o uvědomění si, že někdy se dá jít na problém z úplně jiného směru, než z jakého jste na něj doposud nahlíželi. Samozřejmě, že toto poselství je ve své konkrétní podobě nepoužitelné pro reálný život, pokud tedy nejste sociopat a vrah, ale při troše dobré vůle se dá jistě nějak užitečně přeformovat a použít.

A nebo se to celé stalo úplně jinak, trochu jinak, nebo vůbec. Kdo ví… Kažopádně vzhledem k tomu, že tento zápisek neměl žádnou konkrétní osnovu a vlastně jsem ho psal bez rozmyslu na první dobrou, už ho pomalu ukončím. Ideálně tím, že řeknu, že jsem si jistý, že film jako celek byl natolik zajímavý a správně uchopený, že si postavu Jokera budu nadále už představovat asi vždy takto. Nejsem fanouškem DC, Batmana ani Jokera. Temný rytíř je podle mého názoru kvalitní film, který se dá sledovat bez větších útrap, i když to jediné dobré na něm jsou dle mého osobního cítění pouze scény s Jokerem a závěr v podobě víceméně otevřeného konce počínajícího přerodem Harveyho Denta v zápornou postavu. Uvědomuji si, že jít proti armádě fanoušků Jokera v podání Heatha Ledgera není rozumný krok, ale to já ani nechci, takže jsem snad v suchu. A doufám, že budu v suchu i poté, co znovu zopakuji, že to, co se mi vyjeví pod jménem Joker, je vyznění filmu Joker (2019) s vizuální podobou nalíčeného Joaquina Phoenixe kráčejícího sebevědomě s cigaretou, zatímco se Gotham chystá propadnout v naprostý chaos.

Komentáře

Přečtěte si také