Prakticky každý film má nějakou původní instrumentální hudbu, která ho provází po celou dobu a snaží se v divákovi vyvolat konkrétní nálady včetně té celkové, té která je spjata s celým filmem a jeho vyzněním. Některé filmy se snaží v tomto směru skutečně ohromit, jiné nemíří nijak vysoko a jejich hudba je spíše neutrální a jen nutně doprovodná. Ale velké filmy, které mají tu ambici oslovit i po stránce instrumentální hudby, to zásadně dělají za pomoci vlastního hudebního motivu. A ten definuje vyznění celého filmu.
Předně bych chtěl zmínit několik filmů, ve kterých se podle mě hudebním skladatelům povedlo vdechnout filmu specifickou náladu a určit tak jeho vyznění, udělat z něj ucelené dílo. Zkuste si schválně představit, že by následující filmy měly namísto hudby, která je doprovází nyní, nějakou generickou, nevýraznou a třeba i žánrově kýčovitou hudbu.
Hudba ≥ film
Need for Speed je film s překrásnou hudbou složenou Nathanem Furstem. Díky ní divák pozná, že nejde o film o závodění v rychlých autech, ani pomstu, ale o lásku, radost, vášeň a přátelství. Nyní si zkuste film představit s hudbou, která by byla akční, rychlá, drsná; která by propagovala tu složku filmu, o které se tváří být, tedy auta, nenávist, pomstu. Šlo by o zcela jiný a šedý film.
To, co Nathan Furst vytvořil, je kompilací jemné romantické melodie i dramatických pasáží, avšak perfektně ladících dohromady. Celé album je tak jedním celkem, který nabízí s každou skladbou trochu jiný zážitek, a nejedná se tak rozhodně o klasický postup většiny skladatelů původních soundtracků. Ti většinou na album umístí hudební motiv v čisté podobě, dále několik jeho variant a zbytek doloží nevýraznou hudební vatou, která jen málokdy zaujme.
U většiny amerických filmů bývá zvykem, že studio vydá soundtrack k zakoupení/streamování. Podle povahy filmu se jedná buďto o instrumentální doprovod složený pro tento film, nebo o kompilaci autorských písní, které ve filmu zazněly. K některým filmů tak často vychází dva různé soundtracky, jeden instrumentální (anglicky Score), druhý obsahující zpívané písně a někdy jednu či více instrumentálních skladeb z filmu.
V případě závodního filmu vycházejícího z herní předlohy, která byla svými playlisty proslulá, je tedy s podivem, že onen soundtrack s písněmi z filmu byl jen rozsahu EP (krátkohrající desky). Obsahoval pouze čtyři písně, přičemž z těch, které ve filmu zazněly, chyběla jediná. Byť je tato skutečnost příznakem nevalných hodnocení, které filmu udělovali diváci a potažmo fanoušci herní série ve zklamání z nepodobnosti předloze, já ji považuji za výhru. Nejen že byl film skvělý, a to především protože měl nádherný hudební doprovod, ale také si mohu být jistý tím, že šlo o vědomé rozhodnutí tvůrců, nikoliv jen náhodu.
Hudba, která definuje film
Tron: Legacy je příkladem filmu, který je zcela definován svým hudebním doprovodem. Příběh má nudný, akci chaotickou, nezajímavou a repetetivní, emoce nevzbuzuje vlastně žádné. Doplnit jej generickou elektronickou hudbou, která by k němu tematicky seděla, půjde o nesledovatelný počin. To vše ale neplatí, protože někoho chytrého napadlo požádat o vytvoření hudebního podkladu pro film francouzské elektronické duo Daft Punk. A ti udělali něco neskutečného! Hudbu zcela definující film, kterou si budete pamatovat mnohem déle, než mdlý děj filmu. Opět jako v případě Need for Speed, je soundtrack vystavěn tak, že kombinuje nejrůznější pojetí variabilního motivu v klidné i akční podobě. Žádná ze skladeb na albu není nudná, žádná z nich není nevýrazná a všechny dohromady tvoří nadčasové dílo, které si každý rozumný člověk pustí řádově víckrát, než film ze kterého pochází.
Filmy jako Interstellar nebo Rivalové, jsou zářnými příklady toho, jak je film definován svým hudebním doprovodem. To že Hans Zimmer složil hudbu pro Interstellar ještě před tím, než na něm Christopher Nolan začal pracovat, jste věděli? Bylo mu pouze řečeno, že je to o vesmíru a vztahu otce s dcerou. Ať prý zkusí složit něco, co by tyto dva pojmy charakterizovalo. A jaký byl výsledek?
Když už jsem zmínil Daft Punk a jejich filmový soundtrack, nesmím opomenout ani interpreta M83, kterému se povedlo totéž v případě filmu Nevědomí. Byť s mnohem většími ambicemi i výsledkem, je tento film velmi podobný Tronovi, v tom že bez svého hudebního doprovodu by nebyl ničím. Hudební soundtrack, který tentokrát sice těží převážně z variování hlavního motivu, je spolu se skladbou zazpívanou Susanne Sundfør, soběstačným hudebním počinem, při kterém si na vlastní film ani nemusíte vzpomenout. Jestli je to škoda, nebo ne, je na vás. Za mě je to obrovský úspěch. Hudba se oprostila od okovů ne zcela zdařeného filmu a stoupá do výšin, kam po právu patří. Nádhera.
Osobně si většinu filmů pamatuji zejména kvůli hudbě. Pokud byl film dobrý a hudba skvělá, byl film skvělý a já si ho budu pamatovat. Jen málo lidí v mém okolí vnímá filmy podobně, ale já rozhodně ano. Mezi ty, na které si vzpomenu především kvůli hudbě, patří mimo výše zmíněných například Fincherova Sociální síť, nebo Charlie musí zemřít. Oba filmy jsou pro mě natolik spojené s hudbou, že si je bez ní nedokážu ani v náznaku představit, zároveň jejich instrumentální soundtracky poslouchám velmi často samostatně a v případě Sociální sítě se z pravidla nechám během několika skladeb zlákat rovnou ke zhlédnutí celého filmu. To se děje často, proto jsem tento film viděl opravdu mockrát, ale mistrovské dílo se nikdy neokouká.
Charlie musí zemřít je snovou pohádkou, ve které se odvíjí příběh tolik povědomý, a přesto unikátně pojatý, že se s ním určitě velká většina diváků dokáže ztotožnit a zároveň se nechat vést po nevšedních lokacích v náruči postav, které jsou částečně zcela stereotypní a částečně unikátní. Hudba, která film doprovází, je přesně taková, jakou byste čekali u snově pohádkového filmu – snově pohádková.
Samozřejmě nejde pouze o filmovou hudbu, totéž co pro ni platí i pro hudební doprovod seriálů a her. Mohl bych napsat deset odstavců o práci Ramina Djawadiho, skladatele hudby k seriálům Hra o trůny a Westworld, nebo autorech soundtracku seriálu Stranger Things, ale spíš bych chtěl zmínit jednu vynikající hru, jejíž hudba je naprosto úžasná a z mého pohledu je právě tím, co hru činí tak nezapomenutelnou. Alespoň pro mě. Složil ji Jesper Kyd pro Assassin’s Creed II.
První díl této dnes již velmi obsáhlé série byl výbornou a ve své době revoluční hrou, která ovlivnila nespočet titulů, které vyšly v následujících letech a které vycházejí dodnes. Druhý díl byl ještě lepší, kladl důraz na příběh a postavy, tudíž bylo potřeba jít i po hudební stránce dál. Už nestačil jen podkres akčních i klidnějších scén, ale bylo nutné vytvořit několik motivů, které byly výrazné a jako soubor dávaly smysl. Doteď mám husí kůži, když si vzpomenu na jeden chladný, tajemný a zlověstný motiv, který se v průběhu hry neustále vracel tak, jak se hráč vracel do konkrétní lokace.
Je tedy jedno, jestli je hudba složena pro film, seriál, nebo hru, ale o to, jestli je silná, atmosférická, dokáže oslovit a člověk si ji proto zapamatuje. Taková hudba definuje daný titul a jedním z nejvýznamnějších důvodů, proč na něj vzpomínáme a vracíme se k němu.
I Češi umí
I mezi českými filmy se najdou takové, jejichž hudební doprovod je výjimečný. Zejtra napořád režiséra Rudolfa Havlíka, jenž svou hudbou doprovodil Ondřej Konvička je zářným příkladem toho, že to jde, a že to může být skvělé! Příběh filmu je až filosofického charakteru, byť pojednává o každodenním životě de facto každého z nás. To je téma, které nelze doprovodit nevýraznou hudbou, naopak. A přesně to se skladateli podařilo. Výsledkem je hudba tak nadčasová a silná, že z ní mám při poslechu husí kůži. Z každé její vteřiny je cítit osudovost a existenciální nádech, stejně tak jako z mnohých scén ve filmu samotném.
České filmy ale obvykle trpí jedním zásadním neduhem kazícím zážitek z jinak skvělé hudby, která se občas spolu s filmem zrodí. Je jím nemožnost dostat se k soundtracku, jelikož není v prodeji a nebyl zpřístupněn ani jiným způsobem. U zmíněného Zejtra napořád je na YouTube dostupný alespoň výběr z hudby v podobě neděleného mixu, jinak je tomu ale u filmu Andělé všedního dne, jehož hudební doprovod složil Michal Novinski, a který je rovněž výjimečný a velmi atmosferický, jen bohužel není k sehnání.
Komentáře