Na plech

V první řadě musím poděkovat svému minulém já za to, že jsem na film nevyrazil do kina. Obvykle totiž do kina na nekonvenční českou tvorbu rád zajdu, a mnohdy i na blind bez traileru.

U podobných filmů cením především potenciál zaujmout nějakou přidanou hodnotou: ať už nějakým poselstvím nebo třeba uměleckým projevem. V kině se mi tak líbily Kobry a užovky, Všechno bude; doma na gauči pak třeba Rodinný film nebo svým způsobem i útrpný film Hany. A podobný výlet do autorské vize jsem čekal i u Na plech, jenže se bohužel nekonal ani výlet, ani ta vize…

Jako sonda do světa vařičů a prodejců drog, konkrétně Romů ze severočeského gheta, film prostě nefungoval. Celou dobu se totiž nemohl rozhodnout, jestli je bere smrtelně vážně, nebo se jim jen bezostyšně vysmívá.

Například role Julia Oračky byla pro mě naprosto nepochopitelná. Nevěděl jsem, jestli ho brát vážně, bát se ho, nebo se mu smát. V seriálu MOST!, který mimochodem zafungoval jako sonda skvěle, hrál taky nevyzpytatelnou postavu, ze které šel strach, přestože lidem kolem byl tak nějak pro smích. Nakonec se ale ukázalo, že jeho Laco umí být i rozumný, a ostatní ho proto začali respektovat –⁠ j⁠⁠⁠⁠⁠asná charakteristika a viditelný vývoj postavy. V Na plech byl jenom nevyzpytatelný, nic víc.

Zbývající postavy byly do jedné jen archetypální karikatury, a to včetně té hlavní – Marka, který se po dokončení vysoké školy a získání nadstavbového titulu vydává vstříc pracovnímu životu. Vybírá si velkou firmu, do které přijde na pohovor. Šéfka jeho kvality i projev respektuje natolik, že ho přijme a vyšle (odsune) do pobočky v severních Čechách (konkrétně do toho romského gheta).

Tohle je asi jediná přidaná hodnota celého filmu – to osočení korporátu z toho, že s absolventy nakládá tak nějak… ne úplně přívětivě. Konkrétní případ je sice přehnaný a doufám že i smyšlený, ale princip jako takový je jistě realitou mnoha velkých firem. Režiséra Martina Pohla, který si napsal i scénář, musím za tohle nečekané poselství ocenit.

Celý film je postavený na dvou důležitých faktech. Tím prvním je, že po celou dobu sledování neznáte jedno tajemství (pokud se ho hned zkraje nedomáknete, protože už jste pár filmů viděli a v hlavě máte mozek). Tím druhým je, že jde o fantaskní verzi našeho světa, ve které se beztrestně vraždí, mrtvoly samy od sebe mizí, drogy se kupují přes aplikaci, policie je úplně mimo a velké firmy platí zaměstnance za to, aby v kancelářích močili do umělých květin cíleně vyráběných pro tyto účely, a pak na toto téma tvořili prodejní prezentace.

Filmu bohužel chybí jakákoliv větší myšlenka (vyjma toho drobného korporátního pošťouchnutí), přesah nebo jen vtip, drama… vlastně cokoliv, co byste čekali od počinu, který si na svůj plakát sebejistě vypůjčil motiv z oblíbených Pelíšků.

Ale možná bylo opravdu záměrem natočit jen nosnou konstrukci pro nepřeberné množství detailních scén vykreslujících močení, kálení, zvracení, plivání, fetování všemi možnými způsoby a vraždění nejen formou usekávání nejrůznějších částí těla. I to může samozřejmě někdo ocenit.

Samotný závěr filmu je sice zvláštní, ale dává kupodivu smysl. Ovšem jen do titulkové scény, která ho zas celý rozbije. A jen marně se snažím dobrat toho, jestli ta scéna měla celkovému vyznění filmu přilepšit, nebo naopak.