Šestnáctiletá Jamie to nemá zrovna lehké. Její matka, přestože se zdá být až překvapivě „party-pozitivní“, totiž nechce dcerku lačnící po teenage volnosti nikam pouštět… Důvod k tomu má ale celkem nevšední – Jamie je přesně 16 let, což v tomhle konkrétním městečku znamená, že je další hypotetickou obětí sériového vraha, který před třicetiletou pauzou vraždil právě šestnáctky, a to konkrétně šestnácti ranami nožem.
„Sweet Sixteen Killer“, jak se mu všichni vtipně přezdívají, se nakonec k překvapení všech opravdu zjeví! Jenže nezabije dceru, ale právě její starostlivou matku. Důvodem bylo nejspíš odkládané dokončení vražedného záměru, který zřejmě počítal se zabitím všech čtyř kamarádek, ze kterých jen Jamiina matka Pam přežila. Nakonec se na ni totiž nějak nedostalo, a tak jí vrah tehdy alespoň poslal vzkaz, ve kterém jí slíbil, že je další na řadě.
V tuhle chvíli se film zdánlivě nemá kam posunout, jenže je to právě naopak! Jamie, která neměla po matčině smrti moc důvodů jakkoliv interagovat s dějovou linkou filmu, nás začne bavit tím, že vstoupí do stroje času (!!!) a naprostou náhodou odcestuje do data těsně před vraždami těch tří školaček.
Jakmile se z nevšedního scenáristického manévru vzpamatuje, hbitě si vytyčí jasný plán – pokusí se vraždám zabránit a navíc ideálně odhalit vraha. Celkem logicky si od toho slibuje, že ten pak v budoucnosti nezabije její matku.
Jamie si ale nejprve v rychlosti vyzkouší, za jak velkého blázna vás lidé mají, když jim tvrdíte, že jste z budoucnosti. A vybírá si k tomu tu vůbec nejpřesvědčivější metodu – odkazuje se na film Zpátky do budoucnosti (tehdy horkou novinku v kinech) a věří tomu, že kdo ho viděl, musí zákonitě věřit v teenagerské cestování časem… Samozřejmě jí nikdo nevěří, ale pro zjednodušení děje ji nemají za blázna alespoň ti, kteří film už viděli.
Nebudu se už dál rozepisovat o ději a raději zmíním dva hlavní aspekty, které film provázejí a o kterých by mohlo být fajn vědět dopředu.
Tím prvním je neustálé srovnávání osmdesátých let a současnosti, respektive doby kdy nikdo nic neřešil, s ničím neměl problém, nebyly kontroly, nedodržovaly se předpisy a každý každému uvěřil cokoliv, pokud z toho koukala pauzička na kafe anebo svatý klid, když dotyčný přemlouvač už konečně sklapne. Je to upřímně dost vtipné, a vůbec nevadí, že se tenhle vtip ve filmu zopakuje několikrát!
Druhým důležitým – tentokrát ale otravným – aspektem filmu jsou všudypřítomné komentáře na bezostyšný a všudypřítomný rasismus, narážky na váhu, sexuální orientaci atd., se kterými si osmdesátá léta nelámala hlavu, zatímco současná Jamie je zvyklá na absolutní korektnost, která je jí vlastní.
Tenhle rozpor se omílá pořád dokola a především krátce po návratu v čase dokonce tak často, že máte chuť nad filmem předčasně zlomit hůl, což by ale byla škoda. Jamie naštěstí není až tak zásadně pohoršená a k žádné silnici se nelepí, takže se to dá přečkat a film si užít.
Komentáře